Šafrán
Šafrán pochází zřejmě ze západní Asie a odtud se rozšířil do Indie
a Číny a po té také do Evropy. Znali ho už ve starém Egyptě a také
v jídlech starých Řeků a Římanů již byl nezbytný. Kdysi se šafrán
pěstoval na „šafránicích“ v Čechách i na Moravě, protože po něm
byla velká poptávka. Úsloví „je toho jako šafránu“ ukazuje, jak
vzácné to bylo koření a jak opatrně se jím kořenilo.
Šafrán setý je nízká rostlina rostoucí z cibulovité hlízy pod zemí. Na
jaře z této hlízy vyrůstají čárkovité lístky s bílým středním
nervem, na podzim kvete krásným fialovým květem. Okrasné formy šafránu
jsou také známy jako „krokusy“. Na jednom místě rostlina vydrží asi
tři roky. Sklízejí se květy z nichž se vystřihují listy. Vlastní
koření jsou blizny purpurové nebo hnědočervené se žlutavou čnělkou. Na
1 kg šaránu je třeba 60 000 – 120 000 květů a také práce se
sklízením je nákladná, proto je šafrán tak drahý. Má zvláštní vůni a
kořeněnou, poněkud nahořklou chuť. Šafrán obsahuje také žluté barvivo,
které po rozpuštění ve vodě, ji zbarví do žluta.
Dříve se šafrán používal nejen jako koření, ale i jako lék. Uklidňuje
nervy, působí žlučopudně a močopudně, proti křečím, astmatu a kašli.
Ve větších dávkách působí narkoticky, bolí z něho hlava, proto se
nedoporučují vyšší dávky v těhotenství.
Nejvíce se šafránu používá v kuchyni francouzské a španělské, ale
také arabské, indické, čínské a latinskoamericé. Aromatizují se jím,
ale i přibarvují různé pokrmy například rýže, pilaf, polévky,
omáčky, sýry a těsta. Dávky šafránu by neměli překročit 1 g na
osobu denně.
Tagy: šafrán setý, crocus, použití šafránu, léčivé účinky šafránu, krokus, šafránice
