Křen
Křen pochází z jihovýchodní Evropy. U nás má pro svoji
životaschopnost také své místo v zahradách dodnes. Roste i planě a to
nejvíce poblíž potoků.
Křen je vytrvalá rostlina příbuzná brukvi. Na podzim se sklízí kořen a
používá se ponejvíce čerstvý nebo se dále zpracovává. Planý křen je
více pálivý, proto je vhodnější jednoletá odrůda „krenox“,
pěstovaná na zahradách. Pro delší sklizeň se hodí krajová odrůda
„malínský“, mající nesládlou dužinu a po nastrouhání nečerná.
Křen pěstujeme z řízků kořínků silných asi 1 cm a dlouhých asi
20 cm. Tyto kořínky odřízneme po sklizni a uložíme do země nebo písku,
ve sklepě nebo pařeništi. V březnu je sázíme vodorovně do rýh
hlubokých 10 cm, asi 8 cm od sebe a do řádků vzdálených 50 cm.
V říjnu křen sklízíme, odřežeme postranní kořínky a připravíme
sadbu na další rok.
Křen má vysoký obsah vitamínu C, a to 100 mg na 100 g čerstvého kořenu.
Obsahuje také dost draslíku, vápníku, hořčíku a železa a proto se dobře
hodí k tučnějšímu masu, které je kyselinotvorné. V menších dávkách
povzbuzuje trávení, zlepšuje dýchání a působí dobře při otocích.
V lidovém léčitelství se spolu s medem používá na dnu a revmatismus.
Nesmí se však jíst ve větších dávkách, mohl by poškodit sliznice
zažívacího traktu.
Křen používáme k nakládání zeleniny (okurky, červená řepa), čerstvě
nastrouhaný křen podáváme k vařenému masu, uzeninám, minutkám,
k vejcím uvařeným natvrdo, k tvrdým sýrům, do pomazánek, omáček,
můžeme s ním ochutit hořčici a majonézu.
Tagy: krenox, armoracia rusticana, malínský křen
